Podlahové vytápění se spolu se stěnovým a stropním vytápěním řadí do skupiny plošného vytápění. Topnou plochu tvoří některá ze stěn ohraničujících vytápěný prostor – strop, stěna či podlaha.

Nejčastější je využití podlahy, ale v nových domech s velmi nízkou tepelnou ztrátou může být výhodnější využití stropů: pomocí stropů lze v létě velmi příjemně chladit. A moderní tepelná čerpadla mají obvykle funkci letního chlazení v základní dodávce přístroje.

Plošné vytápění umožňuje sdílet teplo – nebo chlad – do vytápěného prostoru převážně sáláním.

Podíl tepelného toku sáláním u stropního vytápění je zhruba 80 %, u stěnového 65 % a u podlahového 55 %, přičemž konstrukční provedení otopné plochy může být různé – teplovodní nebo elektrické, akumulační nebo přímotopné.

U nových domů s velmi nízkou spotřebou energie je elektrické vytápění atraktivní variantou pro relativně jednoduchou a levnou instalaci i možnost účinné ekvitermní regulace. Podlahové vytápění využívá sálavý způsob šíření tepla. 

A protože teplo sálá z velké plochy, stačí, když se konstrukce podlahy zahřeje na teplotu jen o něco vyšší, než je teplota vzduchu, což je obecně výhodou velkoplošných sálavých systémů (pro dosažení nižší teploty se totiž spotřebuje méně energie).

Na povrchu podlahy by nemělo být více než 28 °C u laminátu a 32 °C u dlažby, což je zároveň teplota prospěšná pro lidské zdraví.

V případě elektrického podlahového vytápění jsou zdrojem tepla vytápěcí kabely, rohože nebo fólie, zabudované v podlaze a napojené na elektrickou síť – volba konkrétního typu závisí především na krytině a skladbě podlahy.

I když se jejich forma a možnosti použití mírně liší, společným znakem je, že k přeměně elektrické energie na tepelnou dochází v odporovém vytápěcím jádru kabelu či fólie.

Vytápěcí kabely a rohože mohou být uloženy v betonové nebo anhydritové desce s tloušťkou 4 až 15 cm, která je od podkladu oddělena vrstvou tepelné izolace.

Beton nebo anhydrit přitom tvoří akumulační hmotu, což ovlivňuje tepelnou setrvačnost soustavy – čím je tloušťka akumulační vrstvy vyšší, tím pomaleji se podlaha nahřívá, ale i chladne. Tomu je třeba pochopitelně přizpůsobit i volbu regulace, aby s takto velkou akumulací „uměla“ pracovat.

Jádrem akumulačních kamen je několik set kilogramů speciálních cihel s vysokou tepelnou kapacitou, mezi které jsou vložena elektrická topná tělesa.

Jejich obliba a podpora výrobci a distributory elektřiny se v průběhu let měnila.

Akumulační kamna byla masivně podporována v době hospodářského boomu a výstavby uhelných a později i jaderných elektráren v 50- a 60-letech až do první ropné krize v roce 1973. Sílící ekologická hlediska a klesající popularita přímého využívání elektřiny k vytápění pak vedly k poklesu zájmu o tento způsob vytápění.

Na trhu se objevily technologie na bázi obnovitelných zdrojů energie – OZE. 

Renesance akumulačních kamen nastala po roce 2010 v souvislosti s růstem fotovoltaických a větrných elektráren. Tyto ekologicky čisté zdroje elektřiny mají jednu nevýhodu: obtížně se u nich reguluje výkon, který se navíc velmi rychle, i během desítek vteřin, mění.

Znovu se objevil požadavek rychle začít ukládat přebytek elektrického výkonu v síti. A akumulační kamna jsou ideálním řešením, protože se systémem hromadného dálkového ovládání (HDO) – dají zapnout v několika desetinách vteřiny.

Dnešní akumulační kamna jsou vybavena tichými ventilátory, prachovými filtry a především výkonnou regulací, která řídí jak vytápění místnosti, tak optimální nabíjení.

Chcete snížit náklady na vytápění a získat systém připravený na budoucnost?
Obraťte se na odborníky STIEBEL ELTRON, kteří vám pomohou vybrat optimální řešení vytápění přesně pro váš dům.